Výzkum v roce 2008
Výzkum v roce 2008 (Durdík – Hložek 2009; v tisku) navazoval ze značné části objemu na práce v předcházejících letech. V jeho rámci byly vyhloubeny dvě sondy. Prvá zkoumala průběh projektované trasy elektrické přípojky a prostor stavby jejího sloupku v rozsahu vlastního hradního areálu, druhá pak přeťala při dělící příčce prostor jihozápadní místnosti interiér jihovýchodní budovy předhradí.
Výzkum probíhal v rámci řešení grantového projektu MK ČR DB06P01OPP004 České hrady – záchrana pramenů ve dnech 2. 8.–17. 8. za vedení autora tohoto elaborátu a Josefa Hložka z KAR FF ZČU Plzeň.
Sonda 17 přinesla zásadně důležité a překvapivé poznatky o komplikovanějším vývoji jihovýchodní budovy předhradí. V severovýchodní straně sondy byl zachycen průběh líce její příčky, která je však výsledkem složitějšího stavebního vývoje.
Jak ukázal rozsah zjištěného původního zahloubení interiéru severovýchodní části budovy do skalního podloží, předstupující před odkrytou příčku, měla příčka ležet (či v lehčí konstrukci původně ležela) poněkud severozápadněji od dnešního průběhu.
Z dochované zděné příčky nejprve vznikla její krátká část při vnitřním líci vnější obvodové zdi budovy. V pohledu ze sondy toto spárami vymezené zdivo působí až pilířovitým dojmem, ale jak dokládá situace zjištěna v předcházejících letech v sondě 11 v jihozápadní části budovy, jde zjevně o ukončení zesílení vnější obvodové zdi masivní přizdívkou k jejímu vnitřnímu líci. Zbytek průběhu odkrytého líce příčky vznikl až v další stavební fázi. Na jihovýchodní straně lícuje se zmíněným ukončením starší přizdívky, na straně nádvorní se přikládá ke stoupajícímu zahloubení do skalního podloží. Vnitřní líc nádvorní stěny, který byl ještě před několika málo lety zachován, v prostoru sondy zcela zanikl. Jeho poloha je však díky zjištěné hraně zahloubení interiéru do skalního podloží vcelku jasná – ležel ve vzdálenosti 30 cm od dnešní hrany líců zbaveného torza zdi.
Při vnitřním líci vnější zdi budovy bylo možno zkoumat kapsy z doby stavby, které ukazují, že tato zeď vznikla zjevně již v počátcích doby stavby hradu koncem 13. či na přelomu 13. a 14.století.
Nálezový materiál ze sondy (např. množství zlomků podkov) umožňuje ve shodě s obecnými představami předpokládat hospodářské a provozní využití budovy.
Závažné a zajímavé situace zastihl předstihový záchranný výzkum i v sondě 18, ležící v jihovýchodním ukončení čelního příkopu jádra, kde byl zde zachycen průběh jak hlavní hradby (v tomto případě uzavírající na jihovýchodní straně druhý příkop), tak ve svahu pod ní probíhající hradby parkánové. Obě na maltu vystavěné hradební zdi byla nápadně slabé – síla uzávěrové (v nadzemním zdivu) dosahuje 85 cm, parkánové 110 cm. Šíře parkánu mezi oběma zdmi obnášela 2,4 m.
Situace v prostoru příkopu před vnitřním lícem uzávěrové zdi ukazovala, že tato zeď (minimálně s ohledem na její základový stupeň) byla stavěna až poté, co se v příkopu uložila část zvětralinovito – splachových vrstev. Ty obsahovaly nálezy z doby počátků hradu koncem 13. či v době okolo přelomu 13. a 14. století, které se pak vyskytovaly i v dalších částech sondy. Dno do skály zasekaného příkopu probíhalo v podstatě rovně, jeho přechod od skalního svahu leží v prostoru parkánu. Pro stavbu parkánové zdi bylo skalní podloží na vnitřní straně upraveno zasekáním. V prostoru parkánu se podařilo zjistit maltové vrstvičky z doby stavby. Prostor příkopu před vnitřním lícem uzávěrové zdi se pak postupně zanášel splachovo zvětralinovitými vrstvami s kvalitním archeologickým materiálem. Charakter vrstev dobře dokládá, že prostor druhého příkopu nikdy nebyl využíván jako vodní rezervoár, jak předpokládal např. A. Sedláček. Horní část statigrafie pak byla tvořena zánikovými a pozánikovými vrstvami, zejména charakteru svahoviny.
Výsledky výzkumu v roce 2008 přes jeho nevelký rozsah představují další velmi potřebné přínosné potřebné kameny do mozaiky vědomostí o vývoji, podobě, provozu a každodennosti hradu Zlenice.